Napřed bych chtěla připomenout, že ve většině zemí "civilizované Evropy" zákony umožňují utracení zvířete po určité, leckde dost krátké době pobytu v útulku. A nezřídka se tak skutečně děje. Především v útulcích, které nefungují na bázi "nezisku", tedy těch městských nebo provozovaných soukromými firmami a hrazených městem. To jsou ale ty útulky, které přijímají většinu zvířat, berou zvířata "z ulice", předané městskou policií, nebo zajišťují městům a obcím i odchytovou službu. Ty útulky, které volá normální občan, když se mu do garáže vecpe německý ovčák nebo i ušmudlaná kočka. A pokud se o zvíře dost rychle nepřihlásí majitel, rozbíhá se hra o čas a o život.

Trošku teď odbočím. U nás zatím tomuhle postupu spolehlivě brání jedna věc. Zvíře je podle naších zákonů majetkem a jako takový má být v případě nálezu rok obcí opatrován, teprve poté propadá státu. Vím, že je zde snaha docílit úpravy zákonů a zvíře povýšit "nad majetek", a z pohledu útulkáře mám z toho velmi ambivalentní pocity. Vypadá to hezky, ale mohlo by to mít i katastrofální dopad na zvířata v útulcích. Převážná většina útulkových zvířat má slušnou šanci na nový domov. Naše mentalita, výchova, kdo ví, nám umožňuje nosit šaty po příbuzných, obdivovat starožitný nábytek i staré stavby i ujímat se "obnošených" zvířat. Netrváme tu všichni na štěňátkách a koťátkách, vždy nových a nových. Ale zvíře musí mít šanci na svého nového pána někde počkat. Tady nemá lhůtu, ale když mít bude, dočká se včas? Je mi jasné, že zákon na ochranu zvířat praví… zvíře nesmí být bezdůvodně usmrceno… ale zákony se mění a rozhodnutí "ze soucitu a z neznalosti", s tím, že "zvíře v útulku trpí", nebo čistě z ekonomických důvodů by mohlo následovat velmi rychle. A v tom případě útulky "soukromé neziskové" a různých sdružení nemohou finančně konkurovat těm "obecním" a z jejich provozování se stane boj o život zvířat. Nebude možné se obracet tam, kam bychom volali normálně (tedy městské policii, městskému útulku), pokud nebudeme chtít riskovat následné utracení neatraktivního a opuštěného zvířete, které nám stojí před domem. Ti, kterým na zvířatech bude záležet, budou systém obcházet… Nerada bych se schválení téhle "změny" někdy dočkala.

Dune

Říkám na rovinu, že nesouhlasím ani se soustavným "taháním" zvířat ze zemí, kde jsou na tom s ochranou zvířat ještě hůř - případně si "smrt se lhůtou" nechali schválit - a jejich následné umísťování u nás. Tak dobře na tom ještě sami nejsme, abychom tu kromě zvířat z naší "nezodpovědné produkce" zvládali pravidelně nacházet domovy i pro větší množství zvířat z ciziny. Chybí stále plošná podpora čipování, rozdílné poplatky za zvířata kastrovaná a chovná, odchyty a kastrace venkovních volně žijících koček… Troufám si říct, že naše útulky nejsou přeplněné, zvířata se v nich nehromadí, ale dost plné bývají.

I proto jsem hodně zaváhala, když se ke mně dostala prosba o pomoc. V kostce je to asi tak: V Getafe, v jedné městské části Madridu, provozovala "útulkové služby" organizace na ochranu zvířat La Voz Animal, která samozřejmě své chovance neutrácí. Smlouva na poskytování těchto služeb se, jestli jsem to pochopila správně, obnovovala vždy po roce a po několika letech teď zkrátka město vybralo někoho jiného, firmu. Tím se z útulku stane klasická "perera", tedy jakási záchytná stanice, ve které zvíře čeká dva týdny, jestli se nenajde majitel a pak… konec. La Voz provozovala dvě taková zařízení, zbylo jí tedy jen jedno. Útulek se měl ale předávat "za chodu", tedy do těchto krutých pravidel by spadli i jeho současní chovanci, čekající už na nový domov či v různém stádiu dořešenosti veterinárních náležitostí. Zvířata odchycená teď (myslím třeba zrovna v tomto okamžiku, kdy píšu článek) je možné jen politovat, ale ta původní bylo možno zachránit a tak začal hromadný exodus. Část zvířat se podařilo přímo umístit zájemcům, ať už ve Španělsku nebo po zemích Evropy, větší část měly převzít útulky (asi převážně v Německu), aby měli ti nešťastníci kde na své nové páníčky počkat. Čas se krátil. Sem na hranice prý míří poslední část "výpravy", díky pomocí organizace "Adopce chrtů" tu čekají noví páníčci na několik španělských galgů. A v Getafe zbývá ještě spousta "neudaných" kočiček, nezvládli bychom jich alespoň pár vzít?

Rubi

Hádáte správně. Dohodli jsme se na kočkách i několika pejscích. A když se jednoho dne koncem srpna až před půlnocí po delším čekání vydal konvoj aut s příznivci téhle akce a zájemci o přivezené pejsky, také s dary od "chrtařů" na pomoc druhému, fungujícímu útulku La Voz, směrem k hranicím, byla mezi nimi i dvě naše auta, přenosky i deky připravené.

Čekala jsem ze španělské strany konvoj aut, tušila jsem zhruba počty rozvážených zvířat. Vypadali jsme asi jako pašeráci kdoví čeho, čekající na zboží, když jsem pochopila, že celý ten ansábl ze Španělska přivezla jedna veliká (asi poslední model na "béčkové papíry") dodávka se dvěma zoufale vyčerpanými lidmi. Cesta jim trvala dva a půl dne s jedním nocováním ve spřáteleném útulku. Letecké přepravky byly pečlivě a systematicky sestavené v řadách po strop tak, aby byla dvířka přístupná a já doteď nepochopím, jak mohlo to děvče s padesáti kily i s postelí zvedat těžké psy (třeba Ponchu) v přepravkách do takové výšky… Po nutných formalitách s námi kromě pár pejsků odjížděly i mňoukající, mlčící i syčící přepravky plné koček. Slibovaly jsme jim, už jen pár hodin, kočičáci, a protáhnete si nohy, odpočinete si, bude líp. A tak nám přibyla první parta Španělek.

Příjezd Španělek

Které to byly, jak se mají dnes a jak to celé bylo dál, o tom zas příště i z pera kočičí tety Marcely.