Jak už jsem psala minule, přijela první várka koček Španělek. U té první skupiny jsme byli jasně domluveni na, dá se říci, veterinárních podmínkách. Kvůli převozu měly samozřejmě čipy a vakcinaci na vzteklinu. Jelikož v La Voz testují na FeLV a FIV, přijely jen kočky na tyto choroby negativní. Byly očkované, přeočkování bylo ale ve většině případů na nás. Přivezly si s sebou samozřejmě své typické zdravotní problémy, každý útulek nějaké má, a některé mají samozřejmě i jiné problémy, jako je třeba alergie.

Podrobnosti o nich jsem nechala napsat kočičí tetu Marcelu, přeci jen zná ty rarachy už opravdu dopodrobna. Tady jsou:

Když jsme toho večera vyrazily na naši dobrodružnou výpravu, netušily jsme ani v nejmenším, pro jaké kočky vlastně jedeme. Po zkušenostech s předchozími " vlnami" jsem očekávala neznámý počet mňoukalek postaršího data vydání neurčité černomouraté barvy. Tedy zvířata vesměs neatraktivní a obtížně umístitelná. Ale chyba lávky, konalo se překvapení.

Irene a Florida

První parta koček byla pestrá co do barvy, velikosti, věku i nátury. Ke starším cestovatelům patřili rozumná černobílá Nikita, jí podobná Pisi, něžná zrzečka Carlotta, větší černý kocourek se stříbřitými odlesky Palermo a jeho pravděpodobná sestra Marta, dominantní Rafata s pravou "rezavou" povahou a naprosto případným jménem a nakonec cosi obrovitého temně mourovatého zarputile okupujícího tu největší přenosku a s vrčením packujícího přiblíživší se odvážlivce. Správně čtete cosi. Podle dokladů ze Španělska ta zarputilá obludka byla kočka Grisia. Na tomto místě je třeba podotknout, že zvířata přijela opravdu s kompletní dokumentací a na španělském území prošla několikerou veterinární kontrolou. Taky identifikace byla díky čipování zcela nezpochybnitelná. Přiznávám tedy, že v této situaci by mne nenapadlo, co se může stát. Když se noví majitelé vypravili se svou kočičkou Grisií na veterinu, zažili pořádný šok. Měli doma totiž kocoura! Prostě Španěl v utajení.

Přijela i skupinka koťat, která se hned adaptovala na nové poměry a během chvíle probíhala depozitem. Závodní tým vedla černá Rapunzel, za ní v závěsu sprintovali černobílá Pipe, stříbromoura Carna, trojbarevná Paola, dlouhosrstá Horchata, puntíkatý Tomero, želvovinová Gracianna a peloton uzavírali dva nejmenší mrňousové - černý Florida a mourinka Batuta.Co závodník, to jiný dres. Pár Španělek se drželo tak trochu stranou. Trojice kříženek siamky Irene, Harry a Hermione byla mazlivá a klidná. Po odléčení zdravotních potíží, které si přivezly tyto tři holky s sebou, našly téměř ihned nové domovy. Atraktivně vybarvený rezavobílý kocourek Rubi se ukázal být snad největším problémem. Nechtěl jíst, nepřibíral, byl sice mazlivý, ale vůbec si nehrál. Ať jsme dělali, co jsme dělali, byl pořád stejně slaboučký. Nová majitelka si ho brala s tím, že je jeho prognóza nejistá. Zatím se mu daří dobře, ale přes veškerou veterinární péči a nově udělané testy není příčina jeho podlomeného zdraví známá.

Batuta a Rapunzel

Grisia, Carlotta, Pipe, Rubi, Horchata, Marta, Palermo, Florida, Rapunzel, Irene, Harry, Hermione, Pisi a Paola už našli nové domovy, ostatní stále čekají.

Po první skupině přišlo ještě opravdu zoufalé sos o přijetí posledních zbývajících koček. Druhá parta na tom samozřejmě zdravotně ani s ochočeností "plašánků" už nebyla zrovna ideálně, byly to vesměs ty poslední kočičky před předáním útulku novému provozovateli. Další zvířata a ti samí lidé absolvovali více než dvoudenní cestu ze Španělska a my, jen v jiné sestavě, jsme zase vyráželi za tmy směr hranice a zpět přivezli mňoukající přírůstky.

Kdo tedy vlastně ze Španělska přijel? Dám zase slovo kočičí tetě a pečovatelce Marcele:

Člověk nemá očekávat jen to dobré a překvapení je kořením života. Druhá parta jakoby přijela odjinud. Prostě bylo znát, že ty nadějnější kočky přijely s první skupinou a teď vsadil španělský útulek vše na jednu kartu a vyslal vstříc osudu opravdu veškerá zvířata, která by tam u nich měla právě tu jedinou poslední jistotu. Kromě kouzelné kočičky s van zbarvením Paz přijela trojbarevná Anays, kříženec peršana Tinto, skoro bílý Trasto s tmavou pěšinkou a ocáskem, světlá tricolora Rosaura, maličká želvovinová Tristana, a protože rok 2009 byl rokem černobílým, přijela i parta černobílých mrňousů House, Lisa, Hida a Guia. Sestavu doplnili ti úplně nejmenší, ještě mimina Dune, Leonor, Froilan, Lequio a Desiento. Zatímco ostatní se seznamovali s chodem depozita, tihle zoufale hledali mámu. V první dny téměř neopouštěli košík, po cestě byli vysílení, a tak jen leželi a volali. A zase se osvědčila místní zasloužilá matka Bambu. K miminům si lehla, hřála je, zklidnila a ta dvě nejmenší i kojila.

Trasto

Přes veškerou péči a společné úsilí malý Froilan zemřel. Ostatní se pomalu dali do pořádku a dnes už Dune, Desiento a Leonor mají pelíšky v nových domovech. Největší potíže si přivezla poslední ze španělských přírůstků Natalie. Je to krásná a milá světlá tricolora, ale má jednak kožní problém a jednak kulhá. Přední nožku si nosí tak nějak podivně zkroucenou pod sebou a nikdy na ni nedošlapuje. Jde zřejmě o staré zranění, kterému své pohyby už dávno přizpůsobila. Nicméně tuhle věc budeme teprve řešit, a tak ji zatím nelze umísťovat. Kromě černých ďáblíků zatím z této druhé party nikdo nebydlí, ale snad najdou své obdivovatele na dubnové Výstavě pro kočku.

Háló, už jsem tu zase já, Bára. A jen pro upřesnění (vlastní polívčičku si hřeju), z téhle cestovatelské party pochází i stará "zahradní" fena Poncha či černý puberťák Black, ti pro změnu vyhlížejí páníčky u mne.

Nedávno jsme byli na chovatelské výstavě v Ústí n./L., předvádět naše svěřence mezi všemi těmi ušlechtilými kráskami. (Děkujeme za pozvání :-) Paz se tam procházela na vodítku, Gracianna se mazlila jako o život se všemi ochotnými lidmi v okolí a Gloria na jedničku pózovala, přesto tam bohužel nikoho nezaujaly. Tedy, zaujaly dost lidí, ale nikdo si je domů nevzal. Snad budou mít příště větší štěstí, čeká nás umísťovací výstava.

Tinto

Španělky byly opravdu nestandardní záležitostí a přijímali jsme je jen proto, že byly nepopiratelně v ohrožení života. Ale zjevně se i pro ně časem najde někdo, komu se zalíbí a komu udělají radost, budou, snad spokojeně a dlouho, žít dál. Celá tahle "akce" samozřejmě přinesla spoustu nákladů, problémů i práce, ale splnila účel, dala Španělkám šanci na hezký život namísto "milosrdné" injekce.

Pro někoho, kdo chce a může žít, smrt není milosrdná, smrt je prostě smrt, konec. Myslete i na to, prosím, až půjdete volit ty, kdo o téhle zemi, zákonech a pravidlech rozhodují.

Související články:

• Španělky (díl prvý)