Stávají se podivné věci, věci mezi nebem a zemí. Já osobně jsem se setkala s různými jevy, nad kterými se nedalo jen tak mávnout rukou. Udály se věci, které zažívala moje prababička, sestra i další blízcí. Po smrti babičky se mi svěřila starší sestra s něčím neobvyklým. Moje sestra, která jednoduše “nevěří“ tenkrát pravila: "Kristy, babička tady za mnou byla, je tomu skutečně tak, nemohla jsem vůbec dýchat." Starší sestra, která o babičku pečovala a vyprovázela ji na poslední cestu a nalezla naši drahou babičku doma nakonec již bez života. Anebo prababička, která nám vždy vyprávěla, jak se setkávala s neobvyklými úkazy. „Sestřenko Evičko, vybavuješ si to také, že ano?“ Většina lidí se prababičce ale smála, to když ostatním vyprávěla své zvláštní příběhy.
Setkala jsem se také s lidmi, kteří naopak tyto vjemy dokázali podpořit a nemysleli si, že každý vnímavější člověk se musel určitě nadobro zbláznit. Dokonce jsem si vždy myslela, že můj manžel Michal nebude mít pro takové cítění pochopení, ale mýlila jsem se a možná je Michal mnohem dál, než jsem si kdy mohla myslet. Kdybych měla psát o svých zájmech – o věcech neobyčejných, pocitech, trápení, vnímání a pochopení, bolesti a smrti, radosti a životě, mnohý z vás by si myslel, že jsem se možná opravdu tak trochu zbláznila. Já však vím, že jen intenzivněji a citlivěji vnímám, a proto nepochybuji o ničem zvláštním a vidím i v následujícím příběhu něco víc. Něco, co nejen mne posouvá někam dál.
Kočička je stvoření, které vnímá naprosto neuvěřitelným způsobem. Jak si třeba vysvětlíte, že v době náporu nemoci si všechna koťata v místnosti polehala na hruď nemocného a druhého člověka v té samé místnosti si vůbec nevšímala? Jak všechna koťata do jednoho poznala, že právě ta ona osoba je nemocná? Jak je možné, že zvířata vycítí víc než my lidé? Každému totiž bylo dáno do vínku něco jiného. Příklad s koťaty je jen jedním z mnoha podobných případů.
Prosím, usaďte se pohodlně a poslechněte si nyní další z příběhů psaných srdcem.
V neděli dne 28.8.2011 jsem si vyslechla naprosto zvláštní příhodu. Ten den jsme měli milou návštěvu z Plzně - slečnu Mirku a jejího přítele Petra, kteří se možná v budoucnu stanou páníčky kočičky Agátky, ale to ukáže až osud, který sám určí cestu postižené kočičky. Návštěva byla zahájena, jak jinak než hromadou darů a pusinkováním kočiček. Když jsme tak seděli u stolu, pili kafe a povídali si, vyslechla jsem si neuvěřitelnou příhodu, nad kterou mi zůstal rozum stát.
Slečna Mirka vyprávěla o sražené již mrtvé kočičce, kterou nalezli s přítelem Petrem při jízdě autem u cesty. Zastavili, aby kočičku pohřbili. V duchu jsem si vybavila samu sebe, kolikrát jsem se již vracela k přejeté kočičce, abych se přesvědčila, zda žije či nežije, případně - abych kočičku posunula na bezpečné místo. Nikdy jsem však na cestě nalezenou kočičku nepohřbila. Stydím se sama před sebou a vybavuji si momenty z dětství, kdy jsme s rodiči pohřbívali křečka, holuba a další zvířátka a maminka nám vyprávěla o dušičkách, které putují do nebe. Já a starší sestra jsme vždy na maminku zíraly a poslouchaly s otevřenými ústy. Postupem času jsme pohřbívali pejska - naší fenku Míšu, kterou našel můj spolužák David jako štěňátko v popelnici a naši nám dovolili štěňátko si nechat. David byl kluk, který byl odebrán pro týrání rodičům, vybavuji si, že chodil do školy s modřinami a nakonec vyrůstal v “děcáku“. To jsem se ale zatoulala dál, než jsem původně chtěla. Když fenka Míša zestárla a zeslábla, ačkoliv jsem již byla “velká holka“ a nebydlela jsem u rodičů, přesto jsem se vydala intuitivně na naši zahrádku. Podotýkám, že jsem se s předtuchou čehosi nevysvětlitelného vydala na zahrádku v dešti. V dešti nikdo na zahrádku, která byla daleko od domova rodičů, nechodil. Na zahrádce jsem tehdy nalezla maminku se slzami v očích s již mrtvou fenkou Míšou. Míšu ten den nechala maminka pro stáří a z důvodu nemoci uspat, což jsem podvědomě vycítila, a proto jsem se na zahrádku také vydala. Vnímám ten pocit ještě teď, po letech, tak silná intuice to byla. Míša má hrobeček na zahrádce dodnes.
Nikdy jsem však nepohřbila sraženou kočičku. Opět mi hlavou probíhá spousta myšlenek. Říkám si v duchu, že jsou mnozí lidé dál, než si dokážu vůbec představit. Cítím se provinile, zároveň omlouvám své neuskutečněné činy. Rovněž si z ničeho nic vybavuji tříbarevné morčátko, které jsem zahlédla před pár dny při výjezdu na rychlostní komunikaci, přičemž jsem se vracela přesvědčit se na místo činu, zda morčátko žije či nežije.
Podstata tohoto příběhu o sražené a pohřbené kočičce je však navýsost jasná a nikdo mne nepřesvědčí o opaku.
Vraťme se však zpátky k příběhu slečny Mirky a jejího přítele Petra. Černá kočička zřejmě v ranních hodinách sražená - poraněný bok s pacičkou až do vnitřností, která v těch největších vedrech ležela na rušné komunikaci vedoucí z Plzně směrem do Černic a na Prahu. Někdo ji dokonce přenesl ze silnice do trávy a pak následoval večerní pohřeb za blesků míhajících se v dáli. Těsně po příjezdu na parkoviště u domu se spustil silný liják a nebe bylo křižováno mohutnými blesky, a tak tělo kočičky už mohlo v klidu odpočívat při tomto děsivě nádherném nočním představení. Než však byla sražená kočička pohřbená, pořídil mladý pár fotografii z místa, kde byl hrobeček vykopán. Vyfoceno bylo ale pouze místo hrobečku, a to bez těla již mrtvé kočičky. Jaké však nastalo překvapení, když si fotografii poté slečna Mirka s přítelem Petrem prohlíželi? Buď to byl opravdu duch pohřbené kočičky, nebo jen optický klam, posuďte sami. Celá událost se stala zhruba v druhé polovině srpna letošního roku. Já osobně vidím na fotografii kočičku.
O vnímavosti slečny Mirky jsem se přesvědčila opět hned z prvního e-mailu po poslední návštěvě ve Vrbičanech, kdy mi byla barvitě popsána cesta, cituji: „Nakonec jsme jeli mimo dálnici a musím říct, že to byl opravdu zážitek. Hned po prvních kilometrech cesty jsme potkali 4 zajíce, 2 srny - naštěstí jsme stačili brzdit - a také malinkou kuriozitku - kočku na silnici zkoumající přecházejícího ježka. Také i to jsme ubrzdili, kočka utekla do škarpy a ježek se odkolíbal na druhou stranu silnice. Tentokrát měli oba štěstí, ale co příště?!“
Člověk bez fantazie a vnímání by neviděl nic, slečna Mirka však viděla hromadu zvířátek a dokonce vše okořenila myšlenkou, co by se všechno bylo bývalo mohlo stát.
Nevím, jak vy, ale já mám jasno. Nejen slečna Mirka a její přítel Petr jsou vnímaví. Vnímavých je nás spousta. Nic není náhoda. Stejně tak není náhoda, že máme s Michalem plný dům kočiček, a ani to, že potkáváme vnímavé lidi. Už chápete?
Autorka: Kristýna Kacálková
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout