… pečující tety se o mě staraly, co mohly. Začal jsem se zdravotně maličko lepšit. A mým tetám poskakovalo srdíčko radostí, že se uzdravím a půjdu do nového domova. Po mém posledním článku si mě jedna panička už vyhlédla a vypadalo to na lákavou nabídku domova, po kterém jsem toužil. Jen jsem se musel dovyzdravit. Nabízela mi lásku, pelíšek, plné mističky a milující náruč. Moje potenciální panička často psala mým tetám a zajímala se o to, jak se mi daří.

Baštil jsem ze všech sil vše, co mi moje pečovatelky dávaly. Papání se říkalo dieta (Hill´s K/D), prý ho kočky nejedí rády, ale já ho baštil, až se mi boule za ušima dělaly. Dostával jsem ho kvůli selhávajícím ledvinám, a taky léky. Občas, když jsem nechtěl jíst ,dostal jsem ňaminkové konzervy Porta 21… Moje tělíčko mě ale vůbec nechtělo poslouchat. I přes to, že jsem měl léky a dobré jídlo, zotavování se zastavilo a zdraví mě trápilo čím dál víc.

Díky vám všem, co jste četly můj článek a přispěli jste mi, mi tety mohly koupit vyhřívací dečku. Jen a jen pro mě.. Lidi to bylo bááájo, hotové lázně, tolik teplíčka jsem za celý život nezažil.

Těšil jsem se do nového domova, bojoval jsem o svůj život jako lev, a moje tety se mnou. Snad to byl můj osud,  ale začínal jsem tušit, že nemůžu vyhrát. A místo světla mého nového domova, ke kterému jsem se upínal, začínalo se objevovat světýlko, na konci mého kočičího života.

Přidaly se další zdravotní problémy. Veterinář mi hádal 12 let věku a na základě vyšetření, i opakovaných, mi diagnostikoval  ještě všechny tyhle nemoci, které bojovaly proti mně: selhání ledvin - kreatin přes 800, zvýšená hodnota kys. močové, játra taky špatná - zvýšené hodnoty ALT, AST, těžký zánět střev, zánět v tlamičce s nádůrky, těžká infekce kůže (mouchy zapracovaly), celkový RTG ukázal stará špatně zhojená zranění, proto jsem se nepostavil na zadní nožičky.

Počůrával jsem se pod sebe do plínek a nemohl z nich vstát, ale tety mě vždy očistily a daly do čistého a suchého. Milovaly mě i tak. Bohužel i přes to, že jsem hodně jedl, jsem nepřibíral, moje tělíčko už nemohlo opravit škody, co napáchal předchozí život. Ani kožíšek nejevil známky dorůstání.

Nasadili mi léky, co mi pomáhali bojovat, a 14 dní mi dávali infuze.  Poslední dva dny už jsem nemohl jíst, moc mě bolela tlamička,  nakonec přišlo něco, čemu prý se snad říká epileptické záchvaty, nebo prý to tak vypadalo. Už jsem se neupínal k novému domovu, ale ke světýlku, které mě lákalo a vábilo příslibem, že už se nebudu trápit.

A tak moje tety rozhodly - a já jsem jim za to moc vděčný - a 13.8. mi pan doktor pomohl přejít přes Duhový most.

Už mě nic netrápí a nebolí, je mi dobře. Domova jsem se sice nedočkal, jen toho provizorního u tet, ale i ten stál  za to, a měl jsem se moc dobře. Tady, kde jsem nyní, je spousta dalších kočiček, co odešly, a všichni na vás odsud shlížíme a dáváme na vás pozor. A já mňoukám své poslední Mňau a mávám pacičkou. Moc děkuji všem, kdo mi chtěli pomoci, posílali penízky,  kdo mi věřili, a i té paní, co mi chtěla dát domov. Promiňte mi, že jsem to nezvládl, chtěl jsem, ale už to nešlo. Děkuji a nezapomeňte na mě. Dejte svou lásku dalším kočičkám, co momentálně bojují, ať neskončí jako já.

A tady je pár vět od mých tetiček:

Dárci kteří přispěli na Martínka:

• Barbora Stupková - 300 Kč
• Petra Málková - 200 Kč ,
• Roman Dubravský - 2000 Kč ,
• Martina Rybínová - 200 Kč
• Blanka Lichtagová - 500 Kč ,
• Alena Einhornová - 1000 Kč ,
• Lenka Adlerová - 50 Kč ,
• Marek Sedin - 5000 Kč ,
• Zuzana Prouzová - 300 Kč ,
• Soňa Popelková - 500 Kč.

Martínkovi se sešlo na účtu úžasných 10 050 Kč (doufám, že jsme na nikoho nezapomněli). S tím jsme ani ve snu nepočítali.. Na jeho kontě zbylo cca  4000,- Kč,  které budou použity pro další vážně nemocné kočičky. Moc všem děkujeme.

Související články:

• Martínkova zpověď